Články‎ > ‎

Vlastivědné putování tercie

přidáno: 13. 6. 2016 23:18, autor: Jan Růžička

Celý rok utekl jako mrknutím oka a pan učitel Růžička nás za odměnu, že jsme byli celýrok tak vzorní, vzal spolu s panem Střechou na dvoudenní výlet do Moravského krasu.

Všichni přesně na čas - nikdo nedobíhal za podpory spolužáků již sedících ve vlaku- jsme se sešli ráno 7. června. Vlak nás zavezl až do Blanska, kde jsme čekali na autobus. Nastalý čas jsme chtěli využít, což se zřejmě nelíbilo pánům autobusákům, kteří všechny naše pokusy o hry potopili.A to i poté, co jsme se z prostoru pro autobusy přesunuli za nádraží. Jen proti fackované nic neměli.
Pak už přijel autobus, jenž nás zavezl do Jedovnice na nádraží, odkud jsme došli do autokempu Olšovec. Rozebrali jsme si chatky, k velké radosti všech zvlášť kluci a zvlášť holky, a zabydlovali se, jak jen to šlo. Mezitím byla svolána porada, na které se domluvilo co a jak. Co se smí, co je naopak zakázáno. Nejpřísnějším zákazem bylo střeženo párování se mezi spolužáky.. a vlastně i celkově.
Za hodinu už jsme stáli připraveni před chatkami a vydali jsme se na dlouhou túru. Hned ze začátku jsme si to střihli přes pole, což se nakonec ukázalo jako špatný směr. Takže jsme se prodrali zpátky a vyrazili jinudy.
Došli jsme k odbočce, po které jsme se měli vydat dále. Jenomže přímo tam stáli policisté řešící krádež. (.. My nic!..) Tak se pan učitel musel dovolit o vstup tam. Naštěstí to policistům bylo srdečně jedno, a tak jsme vesele pokračovali. Po chvíli se před námi otevřel vskutku nádherný výhled. Stanuli jsme na vrcholu lomu Seč, ve kterém se dříve těžil písek. Odvážlivcům bylo dovoleno sestoupit na jeho dno. Bylo to kouzelný pohled, připadali jsme si jako na poušti.. a nebo v pohádce. Určitě se tu musela nějaká natáčet.. jen jsme se nemohli shodnout, která to byla. Samozřejmě nesmělo chybět selfie. A pak už hurá vzhůru za dalším dobrodružstvím.
Příští zastávka byla u Rudické hospody, což bylo místo, po kterém již všechny žaludky neúprosně toužily. Naneštěstí měli zavřeno, takže jsme se museli posunout ještě o dům dál. Ten dům nebyl tak úplně domem. Byl to větrný mlýn z roku 1865. Zde už bylo otevřeno, hlady jsme neumřeli. Kdo měl dlouhou chvíli, mohl ji strávit v přilehlém geoparku nebo v muzeu. Nikdo takový se skoro nenašel, čas jsme většinou využili na vydatný oběd (odpovídající našim skvělým výkonům) a sdělení si nějakých těch drbů s učiteli.
Cesta zpátky vedla kolem Rudického propadání, což je nejmohutnější propadání v Moravském Krasu.
Do kempu se všichni těšili zejména proto, že byla možnost schovat se před zářícím sluncem do rybníka. Drtivá většina z nás se odhodlala a do vody, i když bylo potřeba velké úsilí, nakonec vlezla. A stálo to za to. Užívali jsme si vodních radovánek,jak jen to přes ostříží pohled pana učitele šlo.
Po večeři nás čekalo utkání v softballu, kvůli kterému pan učitel s sebou tahal pálku. I když.. kdo ví, k čemu byla skutečně určena.. Boj to byl krutý, někdy možná až příliš. Hráči byli nelítostní, ochotní vyhádat si každičký bod. Nakonec jsme to za stavu 13:13 raději ukončili. Hrozilo totiž, že dojde k nenávratnému rozhádání třídy. Ale i tak jsme si to až na pár výjimek skvěle užili.
Nezaháleli jsme a pro uklidnění situace jsme si zahráli všemi milovanou hru Buldočci, které se páni učitelé již raději neúčastnili. Aby té drastičnosti nebylo málo, následovala hra zvaná Demonstrace. Pro uklidnění a navození pocitu vzájemné soudržnosti jsme si sedli do kroužku, povídali si, smáli se a za doprovodu malé kytary si i něco zazpívali.
Nadešla chvíle, na kterou všichni tak netrpělivě čekali. Stejně jako loni, i letos si pro nás učitelé připravili stezku odvahy. Trasa vedla stezkou plnou kořenů podél rybníka, v němž se odrážela noční obloha, jediný zdroj světla.Všichni jsme na duši měli velkou skvrnu, které nás mohl zbavit pouze starý mnich čekající na konci naší noční pouti. Když jsme mu potřásli kostnatou pravicí, naše duše byly opět čisté jako lilie. Vse nakonec obešlo bez větších ztrát na životech, a tak jsme spokojeni ulehli ke spánku.

Ráno bylo všechno hrozně narychlo. Sbalit se. Uklidit chatky. Nasnídat se. V tom spěchu jsme si ani nevšimli, že bereme jídlo malým dětem.. Pak už rychle autobusem do Blanska a do Sloupu.
Čekala nás tu prohlídka Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Lepšího průvodce než jsme měli my,jde najít jen stěží. Zalíbil se snad úplně všem, až do chvíle, kdy se prořekl, že nemá rád biologii.. To ztratil body u pana učitele. Ukázal nám nádhernou Eliščinu jeskyni, provedl nás temnými chodbičkami, dovolil nám zařvat si a zazpívat do propasti. Celá prohlídka byla zakončena v jeskyni Kůlně, kde jsme shlédli film o lovcích mamutů. Nakonec toho všeho jsme byli ještě pochváleni, na což jsme velice pyšní, protože to se moc často nestává. Vlastně skoro nikdy.
Vrátili jsme se zpět do Blanska, kde byla možnost dalšího rozchodu, ale všichni byli tak vyřízení, že jsme celou dobu proseděli v čekárně. Potom jsme nasedli do vlaku a ujížděli až do Lanškrouna.
Celé to tak hrozně rychle uteklo.. ale byl to krásný a užitý výlet. Tak zase za rok!

Karolína Knápková

 

Comments