Celý
rok utekl jako mrknutím oka a pan učitel Růžička nás za odměnu,
že jsme byli celýrok tak vzorní, vzal spolu s panem Střechou na
dvoudenní výlet do Moravského krasu.
Všichni
přesně na čas - nikdo nedobíhal za podpory spolužáků již
sedících ve vlaku- jsme se sešli ráno 7. června. Vlak nás
zavezl až do Blanska, kde jsme čekali na autobus. Nastalý čas
jsme chtěli využít, což se zřejmě nelíbilo pánům
autobusákům, kteří všechny naše pokusy o hry potopili.A to i
poté, co jsme se z prostoru pro autobusy přesunuli za nádraží.
Jen proti fackované nic neměli.
Pak
už přijel autobus, jenž nás zavezl do Jedovnice na nádraží,
odkud jsme došli do autokempu Olšovec. Rozebrali jsme si chatky, k
velké radosti všech zvlášť kluci a zvlášť holky, a
zabydlovali se, jak jen to šlo. Mezitím byla svolána porada, na
které se domluvilo co a jak. Co se smí, co je naopak zakázáno.
Nejpřísnějším zákazem bylo střeženo párování se
mezi
spolužáky..
a vlastně
i celkově.
Za
hodinu už jsme stáli připraveni před chatkami
a
vydali jsme se na dlouhou túru. Hned ze začátku jsme si to střihli
přes pole, což se nakonec ukázalo jako špatný směr. Takže jsme
se prodrali zpátky a vyrazili
jinudy.
Došli
jsme k odbočce, po které jsme se měli vydat dále. Jenomže přímo
tam stáli policisté řešící krádež.
(.. My nic!..) Tak
se pan učitel musel dovolit o vstup
tam. Naštěstí
to policistům bylo srdečně jedno, a tak jsme vesele pokračovali.
Po chvíli se před námi otevřel vskutku nádherný výhled.
Stanuli jsme na vrcholu lomu Seč, ve kterém se dříve těžil
písek. Odvážlivcům bylo dovoleno sestoupit na jeho dno. Bylo to
kouzelný pohled, připadali jsme si jako na poušti.. a nebo v
pohádce. Určitě se tu musela nějaká natáčet.. jen jsme se
nemohli shodnout, která to byla. Samozřejmě nesmělo chybět
selfie. A pak už hurá vzhůru za dalším dobrodružstvím.
Příští
zastávka
byla u Rudické hospody, což bylo místo, po kterém již všechny
žaludky neúprosně toužily. Naneštěstí měli zavřeno, takže
jsme se museli posunout ještě o dům dál. Ten dům nebyl tak úplně
domem. Byl to větrný mlýn z roku 1865. Zde už bylo otevřeno,
hlady jsme neumřeli. Kdo měl dlouhou chvíli, mohl ji strávit v
přilehlém geoparku nebo v muzeu. Nikdo takový se skoro nenašel,
čas jsme většinou využili na vydatný oběd (odpovídající
našim skvělým výkonům) a sdělení si nějakých těch drbů s
učiteli.
Cesta
zpátky vedla kolem Rudického propadání, což je nejmohutnější
propadání v Moravském Krasu.
Do
kempu se všichni těšili zejména proto, že byla možnost schovat
se před zářícím sluncem do rybníka. Drtivá většina z nás se
odhodlala a do vody, i když bylo potřeba velké úsilí, nakonec
vlezla. A stálo to za to. Užívali jsme si vodních radovánek,jak
jen to přes ostříží pohled pana učitele šlo.
Po
večeři nás čekalo utkání v softballu, kvůli kterému pan
učitel s sebou tahal pálku. I když.. kdo ví, k čemu byla
skutečně určena.. Boj to byl krutý, někdy možná až příliš.
Hráči byli nelítostní, ochotní vyhádat si každičký bod.
Nakonec
jsme to za stavu 13:13 raději ukončili. Hrozilo totiž, že dojde k
nenávratnému rozhádání třídy. Ale i tak jsme si to až na pár
výjimek skvěle užili.
Nezaháleli
jsme a pro uklidnění situace jsme si zahráli všemi milovanou hru
Buldočci, které se páni učitelé již raději neúčastnili. Aby
té drastičnosti nebylo málo, následovala hra zvaná Demonstrace.
Pro uklidnění a navození pocitu vzájemné soudržnosti jsme si
sedli do kroužku, povídali si, smáli se a za doprovodu malé
kytary si i něco zazpívali.
Nadešla
chvíle, na kterou všichni tak netrpělivě čekali. Stejně jako
loni, i letos si pro nás učitelé připravili stezku odvahy. Trasa
vedla stezkou plnou kořenů podél rybníka, v němž se odrážela
noční obloha, jediný zdroj světla.Všichni jsme na duši měli
velkou skvrnu, které nás mohl zbavit pouze starý mnich čekající
na konci naší noční pouti. Když jsme mu potřásli kostnatou
pravicí, naše duše byly opět čisté jako lilie. Vse nakonec
obešlo bez větších ztrát na životech, a tak jsme spokojeni
ulehli ke spánku.
Ráno
bylo všechno hrozně narychlo. Sbalit se. Uklidit chatky. Nasnídat
se. V tom spěchu jsme si ani nevšimli, že bereme jídlo malým
dětem.. Pak už rychle autobusem do Blanska a do Sloupu.
Čekala
nás tu prohlídka Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Lepšího
průvodce než jsme měli my,jde najít jen stěží. Zalíbil se
snad úplně všem, až do chvíle, kdy se prořekl, že nemá rád
biologii.. To ztratil body u pana učitele.
Ukázal
nám nádhernou Eliščinu jeskyni, provedl nás temnými
chodbičkami, dovolil nám zařvat si a zazpívat do propasti. Celá
prohlídka byla zakončena v jeskyni Kůlně, kde jsme shlédli film
o lovcích mamutů.
Nakonec
toho všeho jsme byli ještě pochváleni, na což jsme velice pyšní,
protože to se moc často nestává. Vlastně skoro nikdy.
Vrátili
jsme se zpět do Blanska, kde byla možnost dalšího rozchodu, ale
všichni byli tak vyřízení, že jsme celou dobu proseděli v
čekárně. Potom jsme nasedli do vlaku a ujížděli až do
Lanškrouna.
Celé
to tak hrozně rychle uteklo.. ale byl to krásný a užitý výlet.
Tak zase za rok!
Karolína Knápková