Články‎ > ‎

Vlastivědné putování 4. A - Macocha

přidáno: 19. 6. 2015 5:15, autor: Naděžda Vlčková

Ráno v úterý jsme se vypravili do Moravského krasu. Ačkoliv nebyla žádná velká zima, preventivně jsme se na sebe ve vlaku mačkali ještě s tercií. V České Třebové se ale naše cesty rozdělily - bůhví, kam jeli oni, ale my jsme mířili směr Brno. Tam jsme se jen otočili a pokračovali na malebné autobusové nádraží v Blansku, kde jsme nezapomněli provětrat kytaru a naše peněženky v nedalekém bufetu. Odtud nás autobus dovezl do cílové stanice, kde nás čekal ještě výstup k chatě Macocha, který jsme upgradovali o několik lesních zkratek (samozřejmě jen kvůli Vojtovým berlím)


Zde jsme se ubytovali v pěti pokojích, omrkli areál a vůbec jsme využili pauzu na vlastní oběd. Opět jsme sešli na naši známou zastávku, kde jsme každý praktikoval vlastní kratochvíle. Po kodrcavé cestě autobusem do Velké Dohody některým z nás spadla čelist a některým začaly cukat koutky, protože na plánu byl lanový park. I ti největší akrofobici ho však nakonec zdolali. Nebyli jsme poté fascinováni ani tak výkladem o čolcích a užovkách z místního potůčku, nýbrž hravým pejskem pana průvodce. Nastřídačku jsme pak absolvovali prohlídku jeskyně s helmou, na níž byli namontovány čelovky různé svítivosti. Po této exkurzi byly naše podrážky stylově zabarveny do oranžova díky místnímu jílu.


Až do sedmi málokdo myslel na něco jiného než na večeři. K té byl kuřízek s bramborem, akorát ekologové/vegeteriáni se cpali kuskusem. Začátek osobního volna jsme věnovali promítání studentských filmů našich spolužáků, které sklidily nevídaný potlesk. Večer jsme trávili na terase, protože zde byla WiFi. Vlastníci vyspělejších mobilů tedy jeli na vlně internetu a další skupinka se dobrovolně v deset hodin večer vydala na dolní můstek (vyhlídku), kde se marně fotily noční selfíčka jedno za druhým. Mezi naším rekreováním venku nám zamkli přední vchod chaty - tak jsme chodili zadem. Dle slov paní Vlčkové:”Nebudu vás v jedenáct honit do postele, ale bude tu, klid, nejsme tu sami!” večer trávil každý podle svého.


Spontánně jsme vstávali s tím, že snídaně je o půl osmé a máme přijít dolů. Dveře mezi námi a snídaní nám otevřeli těsně po půl, kdy už jsme se všichni na snídani jen třásli. Nacpali jsme se k prasknutí (jako kdybychom to doma neměli). Pro ty, které to zajímá, měli jsme: rohlík, máslo, marmeládu, müsli a ovocný jogurt. Odevzdali jsme klíče od svých vysmýčených pokojíčků a Křenkova stezka nás dovedla do areálu Skalního mlýna. Vojtu potýrala obzvlášť, terén totiž dával místy zabrat i neindisponovaným.


Před jízdou vláčkem se většina z nás posilnila ještě horkou lázeňskou oplatkou. Při jízdě vláčkem kolemjdoucí nedobrovolně opět okusili naše pěvecké kvality. Nejvíce pařil Héřa s jeho milovaným Skútr songem. Ještě před vstupem do Punkevní jeskyně jsme zavítali do malého krámku se suvenýry, kde nám rázná majitelka zakázala sahat na krápníky, vytahovala se, že umí chemický název modré skalice a že s sebou máme kromě paní Vlčkové i paní Bártovou , zjistila až potom.


Teplota klesala. Konečně nás pustili na plošinku u vchodu Punkevní jeskyně. Slovo paní průvodkyně by byl pan Toncr schopen určitě doplnit, ale i její výklad, např. jména soch, nám byl v něčem užitečný. Úspěšně jsme všichni zdolali infarktové schody a přešli k zábavnější části prohlídky. Po zpěvu na dně Macochy (dokonce nám za něj zatleskali, to jsme opravdu nečekali) následovaly všemi očekávané lodičky. Ty by samy o sobě sice byly nevšední, ale mnohem víc nás zaujal náš průvodce, kterého jsme pro jeho tón hlasu překřitili na Morrise. Tento pán mluvil jednak moravským nářečím, ale hlavně jako pobočník krále Jelimána.


Vylezli jsme ven a většina z nás klepala kosu. Lanovka strmě stoupala vzhůru a vyvezla nás až na vynikající oběd. Posbírali jsme si svých pět švestek, někteří využili možnost vybrakovat stánky, a naprosto unavení i plní zážitků nastoupili na vlak a odjeli domů.



P. a M. Hřebíčkovy
Comments