Vlastivědné putování 2.A

přidáno: 25. 6. 2015 23:29, autor: Jan Růžička

Konečně nastal ten den, na který celá sekunda netrpělivě čekala. Pondělí 22.června. Ráno jsme se sešli na vlakovém nádraží. Pod dozorem pana učitele Růžičky a Střechy jsme nastoupili do vlaku, kterým jsme dojeli do České Třebové. Zde jsme museli přestoupit na autobus. Silnici zrovna opravovali, a tak se naše cesta autobusem neplánovaně protáhla. Jako zázrakem nás řidič nevyhodil, mohli jsme tedy vystoupit až v Proseči, jak bylo v plánu.

U jedné zdejší hospůdky jsme nechali pana Střechu spolu s našemi věcmi a vydali se na průzkum Planetární stezky počínaje Sluncem. Některé planety byly tak malé, že jsme je málem přehlédli. Osahali jsme si a vyfotili všechny planety až po Jupiter. Ve městě jsme navštívili muzeum dýmek. Jeden by ani neřekl, jak zajímavě a netradičně může dýmka vypadat. Pak jsme se volně  rozešli po náměstí. Někdo si zašel na teplý oběd nebo navštívil obchod, ostatní si vychutnávali svačinu z domu.

Po obědě jsme se vydali za ubytováním. Cesta do Budislavi vedla přes Toulovcovy Maštale. Počasí nám až na pár výjimek přálo, všichni se dobře bavili a čas rychle utíkal. Jen co jsme otrhali všechny keříky s borůvkami, navštívili jsme skalní příbytek. Prozkoumali jsme kuchyň a ložnici, prolezli jsme veškeré díry a tunely. Bez povšimnutí a prozkoumání nezůstala ani "střecha". Nikdo nikde neuvízl ani nespadl, a tak jsme v klidu mohli vyrazit tou nádhernou krajinou dále. Každý se bavil s každým a pan učitel Růžička se toho o nás hodně dozvěděl. V některých případech toho ale nejspíše litoval.

Vystoupali jsme do kopce a stanuli před cedulí, jež nás vítala v Budislavi. Silnice nás dovedla až ke kulturnímu domu Krčma, pro tento i příští den našemu domovu. Holky si zabraly jeden velký pokoj, kluci druhý a učitelé se raději ubytovali v kuchyni. Vybalili jsme se a těšili se z odpočinku, který však dlouho netrval.

Původně jsme se měli jít pokochat výhledem na krajinu z Toulovcovy rozhledny, ale po pár protestech jsme jen prolezli malý krámek a podívali se ke kostelu s velice zvláštním půdorysem. Kousek od Krčmy bylo fotbalové hřiště, které jsme využili k naší oblíbené hře Buldočci. Naneštěstí začalo pršet a my jsme se museli schovat do pokojů a hrát hry uvnitř budovy. K večeři nám pan Střecha připravil výborné špagety. Večer se nesl v duchu nejrůznějších her. Na pokojích se pak každý bavil po svém. Někdo odpočíval, jiní si povídali nebo se bavili trochu hlučněji než bylo povoleno.

Kolem deváté byla na chodbě svolána porada. K překvapení všech, někoho příjemně jiných spíše naopak, pro nás akční třídu připravili učitelé stezku odvahy. Pár odvážlivců se rozhodlo, že stezku podstoupí sami, jiní vytvořili dvojice. Trať stezky vedla přes temný hluboký les, ve kterém to některým nedalo a museli si vytáhnout baterku. Došli jsme až k zahradě, do které jsme nesměli, neboť tam přebývá smrt. Měli jsme však spočítat lilie na vstupní bráně do zahrady. Potom jsme pokračovali dál po cestě. U Krčmy na nás, a hlavně na počet lilií, čekal pan Růžička. Když jsme mu řekli přesné číslo, pustil nás dovnitř. Na pokojích jsme si s těmi, kteří se také ve zdraví vrátili, sdělovali své dojmy. Převlékly jsme se z mokrých věcí do voňavého pyžama a když všichni dorazili, museli jsme zalézt do postelí a nejlépe už nemluvit.

Když jsme se ráno konečně vyhrabali ze spacáků, byl nejvyšší čas sbalit se a vydat se na cestu domů. Koupili jsme si snídani a pak jsme autobusem vyrazili směr Polička. Došli jsme na náměstí a prohlédli si městské hradby. Seznámili jsme se s panem Martinů, který nám toho opravdu hodně vyprávěl. Po obědě jsme navštívili kostel svatého Jakuba Většího. Vystoupali jsme po 192 schodech do malé světničky ve věži, kde dřív bydlela pětičlenná rodina Bohuslava Martinů. Z věže jsme měli Poličku jako na dlani.

Pak jsme se už museli vydat na nádraží. Dlouhou chvíli při čekání na vlak jsme zahnali různými legráckami a hrami. Nakonec jsme šťastni a plni nových zážitků dorazili do Lanškrouna. Tady už nezbývalo než se se všemi rozloučit a jít o tom skvělém výletu povyprávět rodičům.

Karolína Knápková


Comments