Články‎ > ‎

Vídeň 2017

přidáno: 25. 9. 2017 0:26, autor: Petr Mareš

Pokud řeknete, že jste byli ve Vídni, všichni se vás zřejmě budou ptát, zda jste viděli Schönbrunn, Hofburg, Stephansdom, zda jste ochutnali Sacher dort, nebo zda jste se svezli na nějaké atrakci v Prateru. O něco méně se vás už budou ptát, jestli jste vylezli na Kahlenberg či Leopoldsberg. A ještě méně se vás budou ptát na to, jestli jste se slunili v Donauparku. Nicméně my jsme tohle všechno a ještě mnohem více ve Vídni podnikli.

Přestože se všeobecně traduje, že je Vídeň jedno z nejplacatějších hlavních měst, na jejích okrajích se velkoměsto pomalu zvedá v kopečky a kopce, kde se na rozlehlých stráních pěstuje vinná réva a kam si dávají výšlapy aktivnější turisté. Asi nejznámějším z nich je Kahlenberg, kopec, ze kterého dal kdysi Jan III. Sobieski povel k útoku proti obléhajícím Turkům a kde dnes stojí na jeho památku barokní kostel.

Přestože Kahlenberg rozhodně neplní titulní stránky propagačních brožur, turistů je zde požehnaně, hlavně těch asijských. Ti zkušeně vyskáčou z autobusu, vyběhnou na vyhlídku, zapózují, vyletí ptáček a už zase běží zpět do té bzučící mašiny a ženou se dál. Ačkoliv jsme se nahoru vezli jako páni, cestu zpět jsme zvolili pěšky. Ještě jsme si cestou skočili na turisticky klidnější Leopoldsberg a už jsme si to šlapali skrz lesní porost okraje Vídně, dále přes vinice, až do Nussdorfu, odkud nás hromadná doprava zavezla až do našeho přechodného domova na následující tři dny.

Letní sídlo Habsburků nás ráno uvítalo překrásným slunečným počasím, které nás jen utvrdilo v tom, že máme nechat být zámek zámkem a máme se radši vydat do přilehlých zahrad. Přestože bychom zde byli schopni strávit hodiny pouhým kocháním se z Glorietu, či sluněním na vyhřátém trávníku, čekal nás ještě další program.

Pokud jste milovníkem adrenalinu, pak je Prater místo pro vás. Najdete zde dostatek žaludek obracejících atrakcí, při kterých vám bude tuhnout krev v žilách. Od nás se odvážila pouze malá skupinka dívek na jednu divočejší horskou dráhu, další skupinka navštívila jednu z méně extrémních atrakcí – řetízák vysoký 117 metrů, tedy méně extrémní pro ty, co nemají strach z výšek.

Po starobylých památkách a troše adrenalinu jsme se vydali do moderního světa – do UNO City. Zde jsme narazili na neobvyklý problém – hlídač zde, uprostřed Vídně, neuměl německy a chvíli to vypadalo, že se budeme muset uchýlit k angličtině. O to větší bylo překvapení, když na nás spustil nespisovnou češtinou. Ukázalo se, že vídeňský hlídač narozený v Kanadě, měl rodiče z Moravy.

Betonové centrum plné kanceláří a paneláků zkroucených a vyboulených do nejrůznějších směrů, působilo mírně klaustrofobickým dojmem. Mělo však hned vedle sebe protiklad, obří přírodní ráj Donaupark, který vás odřízne od hukotu ulic a zahalí vás svojí zelenou peřinou. Zde následovalo opalování číslo dva. To nám přerušily až přicházející mraky. Ještě jsme si přeběhli přes řeku Dunaj a jen tak tak jsme se stihli vrátit domů, než začala přeháňka.

Večer jsme se ještě prošli po nasvíceném centru a navštívili jsme Stephansdom. Pokud budete mít příležitost, rozhodně si tento chrám prohlédněte v noci. Je zde méně lidí a sporně nasvícená katedrála působí opravdu strašidelným až děsivým dojmem.

Další den jsme se vydali opět do centra, abychom navštívili Uměleckohistorické muzeum, Albertinu a Votivní kostel. Prošli jsme si trhy a zájemci navštívili hotel Sacher, aby okusili vyhlášený dort.

Večer ještě následovaly nákupy na Mariahilfer Straße, které si rozhodli ještě někteří zpestřit procházkou kolem muzeí.

Ráno jsme si už pouze zabalili kufry a vyrazili směr Lanškroun.

Za účastníky napsala

Jana Bočková













Foto Martina Bílá
Comments