Před měsícem za námi přišel pan Toncr, zda bychom stáli o nějakou práci v terénu, jestli to pro nás má ještě smysl. Ještě nedávno jsme mysleli, že výlet upadl v zapomnění. První den jsme byli očichávat místní skládku a čističku odpadních vod, druhý pak regenerovali své čichové buňky v údolí Moravské Sázavy.

V úterý jsme naše terénní cvičení zahájili na ulici 5.května, odkud nás autobus odvezl k TKO Dolní Třešňovec. Sekunda šla s panem Růžičkou na kytičky a my jsme si nechali povyprávět o fungování skládky. Spoustu z nás překvapilo, že skládka se po rekultivaci může proměnit v byznys s vánočními stromečky, jelikož ty mají malé kořeny a do uzavřené skládky nezasahují. Po výkladu jsme se ještě podívali z můstku na skládku svrchu, abychom viděli, co všechno lidé netřídí. Nutno dodat, že to tam zrovna nevonělo (spíš naopak). Pak se skupinky prohodily a na kytičky jsme šli my :)

Naskákali jsme do autobusu a dojeli k ČOV. Tentokrát jsme gentlemansky dali sekundě přednost. Zatímco oni se vzdělávali, my jsme se za spontánní komunikace občerstvovali na nedaleké polňačce. Když opět došlo k výměně skupinek, znovu prudký pach aktivoval naše čichové buňky. Dozvěděli jsme se o celém procesu čištění vody a poté se přesunuli k části, která nakládá s odpadem. Prošli jsme celý areál, včetně podzemních částí a vyhlídky z patnáctimetrové nádrže na odpad. Vtipkovali jsme, že bychom si své vlastní ranní produkty mohli poznat leda kdyby byli puntíkaté. Z vyhlídky jsme viděli dovnitř válce do ¾ plného stejného materiálu. Nikoho už nepřekvapilo, že pokud by tam kdokoliv spadl, nejenže by nevyplaval, ale dostupnou technikou by ho vyhrabali až za čtrnáct dní. Představa o utopení se v exkrementech rázem přešla do úplně jiné dimenze.

Ve středu naše čichové buňky rekreovaly v Sázaváku. Na točně jsme se rozdělili do týmů a vydali se splnit devět z jedenácti biologicko-zeměpisných úkolů. K této výpravě každá skupinka dostala mapu. Ne kvůli tomu, abychom se neztratili, ale abychom našli stanoviště. Po příjemné procházce někteří z nás opékali buřty, a pár nadšenců i vexty, z čehož pan Růžička nebyl posléze moc nadšen. Zbylá dvě stanoviště byla splněna za chvíli. Cestou do Nepomuk někteří šťastlivci pracovali s buzolou, jiní se jen kochali krásami naší rodné hroudy. Také jsme procházeli kolem několika třešní. Jeden z učitelů řekl, ať je necháme na pokoji, zatímco druhý nás nabádal, abychom si vzali alespoň ty zralé. O pana Růžičku se pokoušely mrákoty ještě na zastávce v Nepomukách, ale úspěšně s námi dojel až na autobusové nádraží. Zde jsme se rozprchli a šli každý svým směrem.

M. a P. Hřebíčkovi