Články‎ > ‎

Sekunda na (ale též v) Černém potoce

přidáno: 28. 6. 2021 13:42, autor: Tomáš Krisl
Žáky sekundy v úterý a ve středu 22. a 23. června čekal třídní výlet. 
Začátek byl klasický - přejezd autobusem z Lanškrouna někam jinam. V tomto případě na tábořiště Černý potok v Jeseníkách. 
A zde došlo ke změně. Sekundány a sekundánky si přebrala banda instruktorů a informovala je, že je čeká bojový výcvik v bojových podmínkách. Po rychlém ubytování v chatkách a obědě z místní (a naštěstí ne bojové) kuchyně jsme vyráželi do okolních lesů, kde začal výcvik. Dva týmy museli plnit různé úkoly a přitom spolupracovat (jinak to totiž nešlo zvládnout). Ono překonávání ostnatého drátu a přenášení nevybuchlé miny v jednom moc nejde. Naštěstí byly i takové odpočinkové akce jako plazení po čerstvě posekaném poli a zalehnutí v lese do malin - to zvládnete v pohodě i sami.
Na konci cesty nás čekal zatopený lom a příjemná možnost vykoupání. Hloubka je 38 metrů, tak se hlavně nepotápějte až na dno, dostali jsme proškolení a naskákali do vody. Voda se samozřejmě využila na další bojový úkol - transport zásob z vodní hladiny na souš. A pokud jste čekali klid po návratu do tábora, tak jste se mýlili stejně jako my. Tábor byl obsazen nepřátelským oddílem, který bylo nutno vyhnat.
Po večeři už byl klidnější program. Tedy skoro. Nejdříve byl turnaj ve hře Hu-tu-tu. O této hře by bylo dobré říci snad jen pro ty, co jí neznají, že máte za úkol na jeden nádech proběhnout týmem soupeřů, co nejvíce se jich dotknout a vrátit se zpět. Akorát vás ten soupeřův tým nesmí pustit zpátky. Ale pokud pak vypadá hra příliš brutálně, mohou za to vlastně hráči - v pravidlech není nic o nutnosti zalehnutí (nebo zákrocích, které je při popisu školní akce nutno vynechat).
Konečně přišla odpočinková část dne - posezení u ohně. Dokonce někteří třídní kytaristé zahráli pár písniček. Jen jsme zjistili, že se neshodneme v tom, k jaké písničce zná většina střídy slova. Co se vlastně v té škole učí?
Posezení u ohně ukončilo večerní koupání v písečné zátoce.
A když se začaly vybalovat pomůcky na námi chystané večerní hry - karty na poker, mobily s gameskami a flaška (prázdná samozřejmě), byli jsme vyzváni, abychom si nachystali věci na noční klasiku - stezku odvahy. Začínala od dubu s náhrobkem, procházela kolem domu nevrlého souseda, jen ten hřbitov a strašení po cestě chybělo. 
A tak většina z nás celkem ráda zalezla do spacáku a po půlnoci už nebylo kromě jedné (pokerové) chatky nic slyšet.
Druhý den jsme hned po ránu pochopili, že zatím to byla pouze předehra. Začínali jsme rozcvičkou, která se z poloviny odehrávala na zemi (čti: mokré trávě). A po snídani jsme se již nezastavili. Po transportu zásob ve stylu řetězu - samozřejmě do nejprudšího kopce v okolí - jsme museli transportovat zraněné členy týmu až zpět do tábora. U toho jsme došli k poznání, že už nebudeme věřit filmům, kde si zraněného kamaráda někdo hodí na záda a odběhne s ním několik kilometrů - na jednoho se nás střídalo šest až osm a stejně jsme každou chvíli měli dost. A jako poslední legrace na závěr jsme kutáleli (takovou lehce větší) náhradní pneumatiku pro transport se zásobami. Bylo to do kopce z kopce a dokonce i potokem. 
A to bylo vše. Zbývalo již jen dojet autobusem domů, což nebyla taková výzva jako ty předchozí. I když i to se neobešlo bez boje (třeba o bonbony). 

A tím příběh končí. Myslím, že se to většině líbilo, i když to bylo během akce náročné. A komu se to nelíbilo, ten bude ještě rád vzpomínat, až jej budou čekat nekonečné dny v lavici - ale to až po prázdninách.

Zapsal třídní učitel (ten, co se držel v bezpečí za fotoaparátem) 












Comments