Články‎ > ‎

HELIMADOE - premiéra školního divadelního souboru

přidáno: 25. 6. 2021 2:13, autor: Naděžda Vlčková   [ Aktualizováno 25. 6. 2021 13:13 uživatelem Jan Střecha ]
Zhlédnuté představení nejlépe zhodnotí jiní, proto zde uvádíme recenzi Františka Teichmanna:

Divadelní soubor Škeble úspěšně uvedl dramatizaci románu Jaroslava Havlíčka Helimadoe, Forea 15. června 2021 (https://www.lanskrounsko.info/kultura-a-sport/okouzlujici-helimadoe)



Nezbývá než konstatovat, že režisér Škeble Jan Střecha vždycky něčím překvapí. Už jsem si zvykl, že to bývá moderností, hravostí i humorným zaplétáním narážek ze současného politicko-kulturního hodokvasu do kontextu her. A najednou je tu hra Helimadoe, která v komorním prostředí Forey diváky vrátí někam do začátku 20. století. Romantické kouzlo první zamilovanosti se vší tou nevyhnutelnou nevinností i zklamáním tu doprovází vypravěč z našeho světa dospělých. A všechno plyne tak, jak to tahle „krásná doba“ před příchodem krutostí 20. století umožňovala.

Příběh, který vypráví Jan Střecha, je mnohem blíž literární předloze než přeslazenému a přeerotizovanému filmu z roku 1992. Nejsou to poetické Postřižiny, doba i její lidé jsou namíchaní do sociálního dramatu, který je jeho hlavní chutí, a humor jen jednou z jemných kořenících nuancí.


Hra má skvělou dynamiku a studenti zvládli i náročné části složitých replik bravurně. Role vypravěče pouze přibrzďovala rychlé tempo, ve kterém se příběh odehrával. Mimochodem, role zralého pětačtyřicátníka Pavlovi Studenému sedla jako pověstný hrnec na zadek. Jeho civilní a autentický projev bez zbytečného patosu ve mně evokoval vzpomínky na fotografie autora hry Jaroslava Havlíčka. I ten dokázal být smutný i s úsměvem na rtech.

Scéně, tradičně jednoduché, dominoval žlutý kotouč, pomocí kterého doktor Hanzelín určoval jednotlivá denní zaměstnání svých dcer. Díky technické vybavenosti sálu však hře hodně slušelo světlo, což diváci určitě pobrali jako samozřejmou věc, ale bylo za ní hodně práce.


Příběh o příchodu neduživého čtrnáctiletého Emila do rodiny pětice dívek a jejich otce, doktora Hanzelína je něco, co nikdo z nás nezažil. V symbolické rovině ale zažít musel v letech dospívání, kdy se zákonitě střetávají světy dětí a dospělých i světy mužů a žen. V Emilově příběhu každá z dívek symbolizuje nějaký ženský archetyp. Síla Střechovy hry je právě v tom, jak dokázal tyto archetypy zestručnit. A tady stojí za to chválit způsob, jak dokázal převést knížku do divadelní formy tak, aby ji mladí herci uhráli a v publiku zatleskali i jejich babičky a dědové. Předlohou se Jan Střecha probral s respektem, ale nekompromisně. Zároveň však žádnou z postav nepřevedl do jednoznačně černobílé verze pohádkového  dobra a zla. Velkou příležitost hra představovala především pro pětici rolí: Emila vypravěče, Emila mladíka, dceru Doru, doktora Hanzelína a jeho nejmladší dceru Emu. Že měl Jan Střecha šťastnou ruku v případě Emila vypravěče, už jsem psal. Do černého ale trefil ve všech klíčových rolích. Malý Emil Vojty Velebného byl uvěřitelně rozpačitý i neduživý, až na vysportované nohy. Doru zvládla Tina Stasiowská se sobě vlastním sexappealem femme fatale a bez rozpaků ovládla i temnost její neomalené bezcitnosti. Doktor Hanzelín svou prudkostí, smyslem pro břitký humor i despotismus nesklouzl ke karikatuře, ba naopak má v podání Víta Šembery podobu rázovitého praktika. Tomu uvěříte nejen větu „Na to se vyserte!“, ale i věk v blízkosti krize středního věku. A pak je tu velký Střechův objev, malá Ema. Pravda, Katka Toncrová není ve skutečnosti tak mladé a křehké děvče, jak na první pohled působí, ale svou roli zvládla s intuitivním citem pro situaci. Herectví jí jde tak nějak samozřejmě a v tom je veliká síla.


Když psal Havlíček tuhle poutavou knížku, do jisté míry svými vzpomínkami na dětství unikal z počínajících hrůz druhé světové války, která právě probíhala. Pro člověka, který část svého mládí strávil v zákopech první světové války, to mohla být jedna z posledních životních radostí. Ten tíživý tón zůstává v pozadí příběhu a neztratil se ani ze Střechovy hry. Stejně jako univerzální aktuálnost těžkostí prvních lásek a významu klíčových životních rozhodnutí. Studentům gymnázia tenhle příběh sluší a je znát, jak silně rezonuje i v citlivých duších mobilní generace 4.0.


František Teichmann, foto autor


Comments